Srpen 2016

Kapitola 2

16. srpna 2016 v 22:21
Před pěti lety
Probudila jsem se na židli uprostřed staré místnosti. Zdi byly poničené a popraskané. Kolem bylo cítit vlhko a nespočet zápachů. Připadala jsem si jako v pekle.
Někdo otevřel dveře a vešel.
"Jak se ti tu líbí, zlatíčko?" ozval se jízlivý, známý hlas.
" Felixi?" zašeptala jsem s nadějí, ale strachem. Nevěděla jsem, co se bude dít, ale věděla jsem, že nejspíš ne nic dobrého.
"Ano, jsem to já" slyšela jsem, jak se usmál. Dveře se zavřely s příšerným skřípáním, který trhal uši a naháněl husí kůži na páteři "Víš, proč jsi tu?".
Zavrtěla jsem hlavou. Pohladil mě po tváři, ale já uhnula hlavou, cítila jsem k němu odpor. Jediný člověk, kterému jsem věřila, mě zradil, připoutal k židli a teď se ke mně choval, jako kdyby to nic neznamenalo.
"Potřebujeme tě," zašeptal mi do ucha "potřebujeme tě k nastolení rovnováhy."
"Jaké rovnováhy?" chtěla jsem znít vyrovnaně a statečně.
"Mezi nebem a peklem," řekl nadšeně jako fanatik.
"Proč já?" zatřásl se mi hlas.
Najednou se znovu otevřely dveře a dovnitř vstoupil druhý netvor. Ani nevím, jak se jmenoval, ale najednou stál přede mnou s něčím zakrytým plachtou. Když ji odhodil, krve by se ve mně nedořezal.

"To…to je…"
"Gillotina? Ano má drahá Růže," mlaskl nechutně můj milenec "Jen a jen pro tebe." Zhoupl se na patách s rukama za zády. Jak jsem něco takového mohla milovat? Láska se opravdu slepá…
"Proč to děláš?" chtělo se mi plakat "Proč mě chceš zabít? Vždy jsi byl tak…"
"Lásko, i Hitler byl vegetarián a choval psy." ušklíbl se.
"Ale ty jsi… vždyť jsi věřící. Jeden z nejsilnějších, které znám. Co na to tvůj Bůh?" pokusila jsem se probudit v něm muže, kterého jsem znala.
"Bůh mě zavrhl!" rozkřikl se na mě a já nechápala. Najednou zarecitoval:
"Lepší vládnout v pekle než sloužit v nebi!" zaleskly se mu zuby a ten druhý mě položil na gilotinu. Plakala jsem, ale nemohla jsem se hnout, neměla jsem šanci. Pomalu jsem se smiřovala se smrtí, když v tu ránu najednou zhaslo i to poslední světlo v rohu místnosti a naskočila mi husí kůže na páteři.
"Felixi," vyřkl jeho jméno mocný klidný hlas, ze kterého šel strach ještě víc než z mých vrahů.
"Sebastiene!" (Vergelius) vykřikl zděšeně Felix "c…co tu chceš?!" slyšela jsem, jak ve tmě ustupuje, a nevěděla jsem, jestli mám neznámému být vděčná, nebo se bát.
"Víš, co se stane těm, kdo neuposlechnou jednoho z Pánů?" přibližoval se hlas, který mě najednou přestal děsit, a já ucítila, jak mi pouta sklouzávají po zápěstí "Běž!" uslyšela jsem hlas, ale ne vedle mne, nebo kolem. Byl v mé HLAVĚ. Rychle jsem se ale zvedla a běžela k východu. Ve dveřích jsem se chtěla ohlédnout, ale než jsem se stačila rozhlédnout po místnosti, kde jsem před pár vteřinami čekala na smrt, dveře se sami s bouchnutím zavřeli. Uslyšela jsem výstřely. Lomcovala jsem dveřmi, abych svému zachránci pomohla, ale nemohla jsem, jakoby je něco drželo.
Najednou se s lupnutím otevřely. Nahlédla jsem dovnitř a uviděla siluetu, která se skláněla nad postavou. Byl to muž v obleku a držel Felixe pod krkem. Nakonec u sebe nejspíš doopravdy měl zbraň, protože Felixův poskok ležel na zemi se střelnými ranami. Smrtelnými, mimochodem. Ten muž, Sebastian, se zvedl i s Felixem a otočil se na mě. Měl rudé oči, kterých jsem se okamžitě lekla, a část tváře mu zakrývaly černé vlasy. Nicméně díky odhalenému obličeji jsem i přes rudé oči spatřila krásnou tvář. Za normálních okolností bych si dovolila tvrdit, že patřila andělovi.
Pohnul rty a já si nebyla jistá, jestli se usmál, nebo to byl jen stín, ale najednou oba zmizeli neznámo kam.

Kapitola 1

15. srpna 2016 v 22:07 | Raven
Den začal jako každý jiný. Vstala jsem, umyla se, oblékla se, nakrmila sebe a kočku a šla jsem ven.
12 hodin jsem jako obyčejně strávila v knihkupectví, kde jsem pracovala dobrovolně i přes časy. Neměla jsem, jak bych svůj volný čas vyplnila. Přátel jsem moc neměla, vlastně jen jednoho opravdového, který se mnou byl od začátku. Dřív jsem byla šťastná. Měla jsem vlastní ateliér, prosperující živnost s obrazy a fotografiemi. Znal mě celý svět, dokud se nestala ta osudná noc. Stal se ze mě samotář, který vystojí jen vlastní kočku a pár zákazníků v knihkupectví, věčně se sluchátky v uších, knihou nebo tužkou v ruce. Zdi mého bytu byly pokreslené podobiznami mých nočních můr. Lépe řečeno jedné noční můry. Jedné jediné, která mě nenechala v klidu ani přes den. Felixe.
Večer jsem měla domluvené setkání s Alexem. Alex byl mým jediným přítelem. To se ale mělo brzy změnit…
"Jdeš pozdě" nezvednul ani hlavu od knihy, když jsem přišla ke stolu, kde jsme obvykle sedávali.
"Ale i tak se svět nezhroutil. Zatím." Zavtipkovala jsem, ale oba jsme věděli, že možná nejsem daleko od pravdy.
"Musím s tebou mluvit." Odložil knihu na stůl a já se instinktivně podívala na její název Božská komedie, Dante Alighieri. Jedna z mých oblíbených.
"E quindi uscimmo a riveder le stelle.?" Vzpomněla jsem si na citát.
"El amor es capaz de mover el sol y las estrellas." Odpověděl mi stejným způsobem "tohle myslím vážně." Opřel se o sedačku a nespouštěl ze mě oči.
Přikývla jsem a nevědomky jeho postoj opětovala. Seděla jsem naproti němu napřímená na židli a věděla jsem, že se něco stane. Ta chladná studená slupka, kterou jsem se před cizími obalovala, se objevila i před mým přítelem.
"Nic nevíš, co?" naklonil se trochu ke mně s útrpným tónem hlasu.
"Co bych měla vědět?" zeptala jsem se na oplátku já jeho chladným tónem, který se mi nelíbil, ale lepší ochranu jsem neměla.
místo odpovědi jen zakroutil hlavou a nervózně se uchechtl.
"Přišly ti růže?" zkusil to znovu s klidem, ale hlas se mu třásl. Ani jemu se nelíbil způsob, jakým jsem se před ním chovala.
"Růže?" podivila jsem se. Přikývl znovu.
"Od té doby, co se to stalo, co jsme se potkali, nic tě nezajímá, jen tvá vlastní cesta, pořád se chováš, jako kdybys byla na světě sama. Dnes ráno jsem ti poslal růže, vsadím se, že když jsi kolem nich prošla, ani ses jich nevšimla."
"Ne." Odpověděla jsem na nevyřčenou otázku.
"Ani to, že s tebou už dávno nejsem jen jako tvůj kamarád sis nevšimla. Nevšimla sis, jak se na tebe dívám, nevšimla sis, co k tobě cítím." Podíval se mi do očí a já v těch jeho spatřila vztek, beznaděj, zlomené srdce a slzy.
"Nikdy jsem po tobě nic z toho nežádala." Řekla jsem bezbarvým hlasem, ale v mém nitru všechno křičelo a vybuchovalo. Nechtělo nechat jít poslední spojení se světem kolem mě. Bylo ale pozdě. Tohle byl konec.
"Nemám ti co říct." Zvedal se k odchodu a já nehnula ani brvou.
Těsně před tím, než odešel, jsem řekla tiše a klidně, jako bych to ani nebyla já:
"Nikdy jsem po tobě nic nechtěla. Kdykoli si mohl jít a já tě nebudu držet ani teď. Je mi líto, jak to cítíš, ale já si nemůžu dovolit další selhání.
"Když budeš každého odhánět, utápět se v minulosti a jen pracovat, bez toho, aniž bys dělala to, co tě baví, žiješ zbytečně. Tvému selhání my říkáme život." S těmito slovy odešel.
Seděla jsem na židli a přemítala, co se tu zrovna stalo. Ztratila jsem přítele. Jediného. A proč? Protože se mu nelíbilo, že ho beru jen jako kamaráda. Stálo mi to za to? Ano. Nechci lásku, nestojím o nic víc, než o přátelství a i bez něj se dokážu obejít. Nehodlám znovu podstupovat lži, které každý vztah slibuje.